Výtvarný program Marty Hadincové-Vožniakové lze nejspíš označit jako fantazijní hyperrealismus. Zatímco českému fantazijnímu umění již byla věnována zasloužená pozornost, českém hyperrealismu stále zůstáváme mnoho dlužni. Bylo to jistě proto - a je to také případ mimořádně vyhraněné tvorby Marty Hadincové, že se v Čechách jen ojediněle setkáme s klasickými projevy proudu, který ve Spojených státech končících šedesátých let rehabilitoval zobrazující principy v malbě, a to zcela zvláštní, nečekanou, někteří říkají radikální formou. O té formě by se dalo říci, že je "cool", je chladná, neosobní, v plastice dokonce soutěží s přímou prezentací samotné reality. Šokující nápodoba reality v jejích konkrétních předmětných formách se stala novou aktualitou v řadě různých, zřejmě věčných návratů zobrazivých tendencí v umění. Na tomto vývoji se podílela jak únava z rozmělňovaných podob abstrakce, tak i výhrady k expresivní figuraci. Není bez významu ani vůle umění jistým způsobem - tedy právě ve stejně extrémní krajnosti věcného zobrazení, parodovat spekulativní chlad minimalistické abstrakce.

Již v době studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v sedmdesátých letech, překvapila Marta Vožniaková neobyčejně vítanou schopností najít pro svůj hyperrealistický projev ty nejvhodnější výrazové prostředky. Dokonale si osvojila technologii i techniku americké retuše a perfektně ji přetvořila pro potřeby hyperrealistického projevu. Bez nadsázky lze říci, že v tomto ohledu vytvořila jednu z vrcholných variant světového hyperrealismu. Vyšla však z odlišného kulturního prostředí a zvláštní rodinné tradice, dané poabstraktní, groteskně fantazijní verzí pop-artu v tvorbě jejího otce Jaroslava Vožniaka. To vše vedlo k vyzrávání díla, které se dnes dovede prosadit jak v rámci světového hyperrealismu, tak i středoevropského fantazijního realismu. I tam, kde si zřejmě Marta Hadincová vybírá náměty svých obrazů tak, aby vrcholně brilantní formou mohla předvést všechna kouzla své techniky - a nebylo tomu jinak ani v klasických zátiších barokní, zejména nizozemské malby, spojuje svou ikonografii jednak s tradicí surrealismu a pop-artu, jednak s linií fantazijního alegorismu. Působí tak i ryze technické motivy, jako kupříkladu prostý pohled na spleť výfukových rour motocyklového motoru. Nejde jí v tomto případě o chladný přepis tvaru, tak jako většině hyperrealistů, ale o výklad zobrazované věci v autonomní rovině bizarního fantaskna.

Většina děl ovšem staví na principu volného, dokonce zdánlivě neangažovaně libovolného spojování věcí v nové obrazové celky, příznačného tím, že se zde spojují objekty, které k sobě mohla připoutat pouze iracionálně uvažující mohutnost fantazie. Ta hlubší, psychologická a zřetelně subjektivizující složka imaginace je skryta za zdánlivou přesností popisu. Projeví se však hned, jak začneme přemýšlet o povaze zobrazených a výmluvně spolu vázaných motivech, ať již jako o symbolech či nositelích různých smyslových kvalit. Zvláště významné je například spojování částí "živých" lidských těl s předmětnou realitou. Na pozadí "zvěcňujících" tendencí soudobé civilizace může malířka rozehrát širokou, někdy až intimně osobní škálu pocitů, tak jak v nás vznikají v předmětném prostředí, jímž jsme v dobrém i zlém obklopeni. Je to jistě hyperrealismus, ale v příznačném postsurrealistickém výkladu.

Malby Marty Hadincové vycházejí z perfektního pozorování a perfekcionistického přepisu reality, aby se v nové, svéprávné podobě obrazu - novým seskupení věcí či jejich části, proměnily v obrazová podobenství hlubšího objektivního i subjektivního dosahu. Jsou jedním z nejpůvodnějších přínosů českého kulturního prostředí k bilanci významných světových výtvarných proudů.

Jan Kříž