IVAN KOMÁREK - DEPOZITÁŘ
Tvorba z let 1981 - 1987

Ve vývoji českého figurálního projevu posledních dvaceti let zaujímá čerstvý padesátník Ivan Komárek ojedinělé místo. I když je generačně spjatý s výrazným nástupem mladých umělců v druhé polovině 80. let 20. století hlásících se více či méně vědomě k postmodernímu přepisování a znovu interpretování „originálních“ historických zdrojů, autor sám zůstal stranou dobových skupinových programů. Cestu k vlastnímu nezaměnitelnému projevu nehledal v třenici přímé společenské angažovanosti ani v ironickém negování starších uměleckých vzorů. Naopak čerpal pozitivní a přiznanou inspiraci v mládí z vlastního rodinného prostředí a jeho kulturních kořenů, později na něj měli formativní vliv Jan Smetana, jeho profesor na Akademii výtvarných umění v Praze, a Jan Bauch, vůdčí osobnost české figurální malby 20. století. Komárek nikdy nepotřeboval manifestačně ideovou platformu; „druhý plán“ konceptuálních záměrů (skutečných či předstíraných) mu byl a je vzdálený.  Neskrývá se ve své tvorbě za ničím, co by mu bylo myšlenkově či citově cizí. Obnaženost lidských postav, které zobrazuje, nám tak signalizuje, že jejich přítomnost a činy nejsou pouhou zástupnou hrou, ale sdělením o skutečném (byť k neuvěření fantaskním) jádru lidského ducha.
Výstava s výmluvným názvem „Depozitář“ představuje ranou kapitolu tvorby Ivana Komárka, během níž formuloval svou řeč, vyzkoušel možné cesty a experimentoval formálně i technicky. S více než dvacetiletým odstupem je přitom jasné, že základy jeho tvůrčí vize byly již pevně položené: sledujeme především jak obraz vzniká z vnitřního přetlaku zkoumavosti, zvědavosti, přímo nutkání odkrývat a přetavovat lidskou doménu při úsilí objasňovat složité vzájemné vztahy jako „hnací motor“ lidskosti.  Prostor toho zkoumání je v Komárkových kresbách spontánně vymezovaný plynulými čárami a zkolážovanými, neperspektivními plochami, v jeho malbě naopak převládá až sochařsky pojatá plastičnost a monumentalita.  Psychicky nabitý prostor všech Komárkových děl je charakteristicky umocňován expresivními barvami a groteskní nadsázkou tvarů.
Komárkova díla ze sledovaného období 1981-1987 ukazují, jak brzy se profiloval a prohloubil jeho osobitý svět, zavřený (až na drobné výjimky) vůči momentálním společensko-politickým poměrům, ucelený v plnosti emocionálních (i racionálních) reflexí a otevřený vůči stále novým lidským vjemům a uměleckým postupům. Komárkův člověk, jak se v 80. letech již projevuje, je heroicko-erotickou bytostí, odehrávající přirozený příběh bez břemene morálního komentáře či existenciálního patosu. Intimnost tohoto člověka nás přitahuje nebo naopak odpuzuje, však jeho universální podoba nám připomíná, že v něm nacházíme alespoň zlomek vlastního odrazu.

Richard Drury